Posted in Všeobecné údaje
Pověst o granátu z Crmnice barvy červeného vína
Na místě, kde je vesnice Brijege v Crmnici, se skrývá před zubem času a lidskou pozorností malé náleziště krystalů rudého zbarvení – granátů. Granáty mají velikost pepřového zrna, s šestnácti fasetami a satelitem. Všechny jsou stejné a všechny spadají do skupiny spesarina.
Podle pověsti ještě ve starověku v období vinobraní nosívala vybraná panna první stočené víno ve džbánu na hlavě a rozlévala ho v lese na znamení díkuvzdání bohyni Zemi. Jednu pannu však na cestě k cíli zastihla noc. Ani světlo měsíce jí nepomáhalo najít cestu a dívka zabloudila. Když se ocitla v neznámé končině, plné temných stínů, dívka zkameněla strachy, pustila džbán, ten se rozbil na padrť a na místě, kde vyteklo víno, nitro země vykouzlilo granáty barvy vylitého vína.
Dosavadní tradice se tak přerušila, aby na její místo nastoupila nová: tak se jako záruka plodnosti a dobré sklizně sbírají krystalky granátů a schraňují se v prvním toho roku stočeném džbánu vína.
Pověst o vílách, vílích penězích a vílině jeskyni
Pověst o vílách, víliných penězích a Vílině jeskyni souvisí s místem Asprice, na svazích pohoří Sutorman, v kamenitých, na vodu a lesy bohatých kopcích nad Barem.
Víly žily rozptýleny všude po horách, ale jejich místo setkávání byla jeskyně, zvaná Vílina jeskyně. Je těžko přístupná, umístěná na skále pod sutormanskou horou Lonac (1004 m nadmořské výšky). Podle lidové pověsti se nikdy nikomu nepodařilo vejít do jeskyně, kromě Iva Dragišiće z vesnice Limljani v XIX. století.
Jak vyprávěl svým potomkům, když se spustil do jeskyně na provaze, přivázaném ke kmeni, uviděl v přední části jeskyně kulatý kamenný stůl, kamenné koryto, ve kterém se zadělávalo těsto na chléb, a jídelní náčiní. Do druhé části jeskyně nesměl vstoupit, protože ho víly varovaly, že pokud to udělá, na celou jeho vesnici padne kletba.
Pověst praví, a lidové podání přenáší vyprávění z pokolení na pokolení, jak krásné a pilné víly rády poskytovaly pomoc mrzákům, osamělým a nešťastníkům tak, že za noci dokončovaly práce, které tito lidé za dne nestihli nebo neměli sílu dokončit. Víly lidem radily, napomínaly je a utěšovaly, opatrovaly sutormanské prameny a studánky, mstily se a jasnými znameními hrozily podvodníkům a lhářům, přátelily se s pastýři a hlídaly stáda.
Vypráví se, že jednou, když se jedna víla vracela od člověka, který žil sám, a ona mu pomáhala s přípravou jídla, ji spatřili mladí venkovští chasníci. Proto se víly, které podle lidové pověsti nesmí spatřit lidské oko za dne, rozhodly opustit kraj a svoji jeskyni. Spatřená víla prohlásila: «Při všech 365 sutormanských pramenech, pro nás tu již není místa!» Nato se víly sebraly a za sebou zanechaly svoje hory a svoji jeskyni.
Ale protože si přály, aby na ně lid pamatoval v dobrém, na odchodu za sebou házely vílí penízky, a přisoudily každému, kdo najde jeden takový penízek, aby ho štěstí provázelo po celý život.
Je těžké povšimnout si vílina penízku, najít ho. Najít štěstí není snadné.
Spolu se zvláštním a nezapomenutelným zážitkem při hledání vílího penízku je kraj, kam se za ním vypravíte na výlet, půvabný sám o sobě, pro mnohé vodní zdroje, potůčky, léčivé prameny a vzduch, který voní po bukových a dubových lesích pohoří Sutorman.
Legenda o kříži Sv. Vladimíra a lásce v Vladimíra a Kosary
Kříž Svatého Vladimíra ochraňuje rodina Androvićů jako vzácnou relikvii. Každý rok, na svátek Sv. Trojice, se kříž vynáší na vrcholek Rumije, na místo, kde kdysi, podle lidové pověsti, stál kostel. Mezi lidem se zachovala zvyklost, že každý, kdo se účastní procesí, nese kámen. Lidová pověst totiž praví, že se kostel sám od sebe znovu postaví, až bude kamení dostatek. Průvodu se zúčastní věřící tří náboženství – pravoslavní, katolíci i muslimové.
Kříž byl nalezen po zřícení kostela Sv. Marie a dnes je majetkem rodiny Androvićů. Je dlouhý 45 cm, široký 38 cm a tloušťky 2, 5 cm. Je zhotoven ze dřeva a pobit pozlacenými plátky. Místo, kde ho rodina ochraňuje, znají jen dva nejstarší příslušníci rodu.
Kříž má souvislost s osobností dukljanského knížete Vladimíra (980 – 1016), jehož sídelní město bylo v Krajině (Ostrosu). Kníže Vladimír byl zajat ve válce s makedonským carem Samuelem roku 997 a zavlečen jako zajatec do žaláře v Prespě. Do sličného dukljanského knížete se zamilovala dcera cara Samuela, Teodora (Kosara), které se kníže zdál «sladší než medový plást». Pohrozila otci, že skočí do jezera a utopí se, jestliže ji za Vladimíra neprovdá. Krátce poté Vladimír a Kosara uzavřeli manželství a žili v paláci blízko kláštera Prečista Krajinska na Skadarském jezeře.
Když zemřel car Samuel, jeho následníkem se stal Vladislav. Ten brzo po převzetí trůnu pozval knížete Vladimíra na návštěvu do Prespy a na znamení záruky osobní bezpečnosti mu poslal zlatý kříž. Vladimír si byl vědom, že Vladislav je vrtkavé povahy, a proto ho požádal o zaslání dřevěného kříže, protože «na takovém byl ukřižován Spasitel». Vladislav vyslal tři mnichy s dřevěným křížem, ale když Vladimír nakonec přicestoval do Prespy, byl zabit na prahu tamějšího kostela. V okamžiku vraždy držel v ruce dřevěný kříž a s ním je v Prespě i pochován.
Vladimírova žena Kosara nechala přemístit jeho tělo do kláštera Prečista Krajinska, stala se jeptiškou a na vlastní žádost byla pohřbena vedle knížete. Kníže Vladimír byl prohlášen za svatého.
